Naše výkonnost je ovlivňována mnoha faktory. Tím nejdůležitějším jsou naše biologické hodiny. Znalost biorytmů nám může velmi pomoci si nejen lépe zorganizovat učení i práci, ale má významný vliv na naší výkonnost. Ta se pak pochopitelně promítá do spokojenosti, pohody či úspěšnosti ve škole i zaměstnání.

Fyzická a psychická výkonnost každého člověka není stabilní, ale cyklicky kolísá. Délka těchto cyklů, které jsou označovány jako biologické rytmy, je různá – rozeznáváme biorytmy roční, měsíční, týdenní, denní. Jedná se o jakési naše vnitřní hodiny, které řídí veškeré pochody v těle, ovlivňují naše soustředění a vnímání, stejně jako fyzickou a duševní kondici. V důsledku mnoha změn v organizmu dochází ke změnám ve výkonnosti, proto jsme v určitou denní dobu aktivnější a v jinou naopak méně aktivní či dokonce pasívní a nevýkonní. První vrchol naší výkonnosti nastává mezi 9. a 11. hodinou dopoledne. Touto dobou je člověk nejvýkonnější, zvládne bez problémů každou práci a vzhledem k tomu, že takové úrovně soustředění a připravenosti k činnosti už organizmus podruhé v jednom dni nedosáhne, je ideální využít tuto dobu k práci na nejméně příjemných, důležitých anebo nejvíce zatěžujících úkolech. V této době optimálně funguje kreativita, koncentrace a paměť. Poté následuje pokles výkonnosti – mezi 13. a 14. hodinou se výkonnost snižuje o celou pětinu, zpomalují se naše reakce, objevuje se únava a potřeba odpočinku. Naopak tzv. prvního výkonnostního propadu člověk dosahuje zhruba mezi 14. a 15. hodinou. Sice je v této době nejodolnější proti bolesti, ale zároveň je celkově otupělý, proto by se měl věnovat spíše jednoduchým činnostem, neřešit obtížné úkoly, vážné problémy, nečinit velká rozhodnutí, důležité učení nechat na později. Je např. vhodné využít tuto dobu k přepisování či opisování textu, přípravě věcí a pomůcek na druhý den, apod. Odpoledne naše aktivita opět stoupá, nastává vzestup pozornosti i výkonnosti, zlepšuje se dlouhodobá paměť. Okolo 18. hodiny nastává druhý výkonnostní vrchol, který však již nedosahuje takové úrovně jako ten dopolední. Tato doba je velmi vhodná pro studium a záležitosti související s koordinací a manuální zručností. Poté se naše výkonnost opět začíná snižovat, psychická stabilita je téměř na nule, stoupá krevní tlak, klesá aktivita většiny funkcí. Největší útlum a nejnižší výkonnostní vrchol celého dne přichází mezi 3. a 4. hodinou v noci – proto je noční práce větším zatížením organizmu. Výkonnostní křivka a jednotlivé výkonnostní vrcholy se u každého člověka mohou od těch obecně uváděných odlišovat. V zásadě existují 2 typy lidí. Ranní typy, tzv. „skřivani" jsou aktivnější ráno, proto je jejich křivka výkonnosti posunutá o 1-2 hodiny dříve, ale večer kolem 21. hodiny jsou již unavení a ospalí. Oproti tomu tzv. „sovy" jsou nejaktivnější večer, svěžest jim vydrží i přes půlnoc, zatímco ráno jsou aktivní mnohem později. Nicméně nikdo není úplně vyhraněný a rozhodně nelze říci, že jeden z těchto dvou typů pracuje lépe či hůře – pracují pouze rozdílně, protože jejich výkonnost dosahuje maxima a minima v různou dobu.

Výrazný vliv na naší výkonnost má motivace – ta je předpokladem jakékoliv aktivity člověka. Pozitivní motivaci posiluje úspěch, který zas podporuje pozitivní očekávání i sebedůvěru. Na druhé straně však může vést k tomu, že člověk začne být se svým výkonem spokojen, přestane se snažit a jeho motivace se oslabí. Člověk se slabou motivací hůře udržuje pozornost, což se samozřejmě odrazí na výsledku práce. Příliš silná motivace však také není vhodná, protože sebou přináší vysokou míru psychického napětí a vede k zúžení pozornosti, čímž opět dochází ke snížení výkonu. Přesáhne-li motivace určitou mez, výkon se paradoxně sníží. Proto je k optimálnímu výkonu nutná přiměřená motivace. Rovněž platí, že člověka je možné motivovat pouze do úrovně jeho schopností a vědomostí. Pro dobrou pracovní motivaci jsou na prvním místě důležité pocity uspokojení z činnosti a nekonfliktní mezilidské vztahy. Tzv. výkonová motivace – tendence člověka dosahovat určitého výkonu – souvisí buď s potřebou dosáhnout úspěchu anebo naopak s potřebou vyhnout se neúspěchu. Náš výkon je hodně ovlivňován také postojem člověka k výsledku své činnosti. Pokud očekáváme neúspěch, vzrůstá pravděpodobnost opravdového selhání. Oproti tomu lidé, kteří mají jasné, zřetelné a reálné cíle položeny poněkud výše než dosud dosahované výsledky, jsou často výkonnější. Úroveň snažení se zvyšuje při prožívání úspěchu, naopak prožívání neúspěchu naší úroveň snažení snižuje. Výrazně také souvisí se sebevědomím člověka a rovněž závisí i na jeho dřívějších zkušenostech. Každá činnost, kterou člověk vykonává, vyvolává příjemné nebo nepříjemné pocity, proto je motivace velmi úzce spojena s emocemi. Je-li naše činnost úspěšná, prožíváme radost a uspokojení. Pokud ne, prožíváme zklamání až depresi. Negativní emoční ladění brání podání kvalitního výkonu a ovlivňuje proces učení. Emoce ovlivňují kvalitu výkonu - mohou jej jak aktivizovat, tak i tlumit. K aktivitě mobilizují tzv. stenické emoce - jsou podněcující, posilující, dodávají chuť a energii do činnosti, posilují sebevědomí a radost ze života. Oproti tomu emoce astenické aktivitu snižují, vedou k utlumení, k neschopnosti jednat, zvyšují nesamostatnost, závislost, neprůbojnost. Nezanedbatelným faktorem, který má vliv na náš výkon je psychická zátěž, stres. Stres lze jednoduše charakterizovat jako porušení rovnováhy mezi naším vnitřním stavem a podmínkami a vlivy prostředí. Mezi nejčastější příčiny patří pocity přetížení a jednotvárnosti, úkoly náhlé, nové nebo krátkodobě termínované, vnímání nebezpečí, malá možnost rozhodování nebo naopak příliš vysoká zodpovědnost. Čím více přibývá stresu, tím více se snižuje výkon jedince a zvyšuje se negativní vliv na psychické procesy člověka – blokují se učební procesy, vnímání, zvyšuje se počet chyb, zhoršuje se přizpůsobivost, dochází ke zpomalení či útlumu. Naopak stres v malých dávkách škodlivý není a na výkon působí pozitivně. Stává se předpokladem aktivního života, stimuluje vývoj (osobnostní zrání), vede k získávání odolnosti, lepšímu soustředění. Pokud není příliš intenzívní, vede k adaptaci a nutí organismus ke zlepšení výkonu. Stejně jako stres hraje významnou roli v otázce výkonnosti i úzkost. Pro zdravého člověka je mírnější úzkost či strach faktorem, který zvyšuje aktivitu i jeho motivovanost. Člověk bez úzkosti je sice klidný a emočně vyrovnaný, nicméně nemá v sobě ani výzvu k aktivitě. Zatímco při střední hladině úzkosti je výkon optimální, při nízké a vysoké je naopak výkon nižší.