Fenomén sociálních sítí

Sociální sítě jsou dnes běžnou součástí života, takže asi nikoho nepřekvapí, že většina dětí má na nějaké z nich svůj profil. Nejsem ani odpůrcem, ani zastáncem sociálních sítí, vnímám je jako doplňkový způsob komunikace. Ale jako psycholožce mi některé věci velmi vadí. A zdaleka to není jen o sezení u počítače a trávení mnoha a mnoha hodin na internetu. Znepokojuje mě bezmezná důvěra k sociálním sítím, jejich nekritické používání a přenesení většiny komunikace z reality do online prostoru.

Mnoho dětí (ale často i dospělých) sociálním sítím a internetu velmi nekriticky důvěřuje. Vidí mnoho výhod, ale rizika a nebezpečí vnímají velmi okrajově a vzdáleně. Často neznají podmínky užívání, zveřejňované informace osobního charakteru nepovažují za ohrožující a zneužitelné, „ochrana dat“ je pro ně jen frází či nekonkrétním pojmem. Ať už se to týká sdělování velkého množství osobních údajů, uveřejňování záplavy fotografií, navazování kontaktů s neznámými lidmi anebo sdělování hesel ke svému emailu, Skypu či sociálním sítím.

Co na sociálních sítích vlastně láká? Mezi dětmi je asi nejoblíbenější Facebook. Otázkou je, zda je to Facebook samotný anebo „něco“, co nabízí. Čím vlastně své příznivce přitahuje? Podle mého názoru se na tom velkou měrou podílí slovo „přítel“. Můžete přátelství nabízet, přijímat, přátele (známé či úplně cizí) vyhledávat, v čemž umí Facebook vydatně (i proti vaší vůli) napomáhat. Facebook vyzývá ke sdílení a sdělování každého kroku. Můžete napsat příspěvek, komentovat, co napsali druzí, zveřejnit o sobě jakékoliv informace, které uznáte za vhodné, včetně fotografií či videa. Zkrátka vás vybízí k neustálé aktivitě. Často si pokládám otázku, co lidi nutí sdílet tolik osobních informací a trávit online třeba i několik hodin? Je to strach ze samoty, resp. skutečná osamocenost? Zvědavost (jak žijí druzí), touha po informacích, být v centru dění anebo prostě „hlad“ po kontaktu obecně? Proč si každý den musíme „pokecat“ se spoustou lidí, které jsme třeba nikdy neviděli, o spoustě věcí, které by v reálném světě nikoho nezajímaly? Co nás nutí neustále číst profily druhých, sledovat každý jejich krok, neustále reagovat anebo se naopak svěřovat se svoji aktivitou? Facebook je vlastně takový novodobý deník. Jenže zatímco opravdový deník si každý pisatel dobře ukryl a jen výjimečně ho četl někdo jiný, ten facebookový je pravým opakem. Album aktivit, minulých, současných i budoucích, s množství fotek. Facebook je jako naše zrcadlo. Zde vnímám velký posun norem – namísto přirozeného chování, sdílet soukromí pouze s opravdovými přáteli, bez zábran vystavujeme osobní či intimní informace online. Zveřejňujeme nejrůznější fotografie a videa – „in“ je sebeprezentace při porušování pravidel, přinejmenším alespoň těch společenských: alkohol, kouření, láska, apod. Paradoxně, děti bez obav zveřejní na Facebooku i situace, které před dospělými v reálném životě tají.

Vědí vůbec uživatelé, kolik a jaká nebezpečí jim hrozí? Zřejmě ne, když nevidí jednoduchou rovnici – s množstvím sdělovaných informací roste pravděpodobnost jejich zneužití. Právě proto jsou sociální sítě zdrojem klíčové informací pro různé podvodníky. Zloději již nemusí číhat pod okny a sledovat, kdy je někdo doma. Stačí být na Facebooku a využít nekritické sdílnosti (a zdaleka nejde jen o děti) – mnoho lidí má v profilu fotografie domu, vybavení, automobilů, často i konkrétní adresu, a pak už se jen stačí pochlubit, jak moc se 4. července těšíme, že si konečně týden odpočineme u moře. Vykradení bytu, přepadení, navázání přátelství s pedofilem, hrozba kyberšikany, závislosti, apod. jsou velká rizika, o kterých se hodně mluví, ale já vnímám i ta méně nápadná. Např. jak snadno lze podlehnout „sběratelství“. Počet přátel se totiž zobrazuje v profilu, svádí tedy k závodění o vyšší číslo, zvláště když je jejich množství vnímáno jako měřítko společenské prestiže a čím dál více se dere na první místa žebříčku hodnot. Navíc když je tak snadné přátelství získat – pouhým kliknutím...

A to není jediná iluze, kterou Facebook nabízí. Děti nejsou připraveny navazovat kontakt přirozeným způsobem či pracovat s odmítnutím, což má za následek neschopnost vyrovnat se s běžnými zátěžovými situace nebo řešit konflikty. Sociální sítě bourají komunikační bariéry, nezáleží na věku, pohlaví, barvě pleti, výšce, váze, znalostech. Opět stačí pár kliknutí a jsem úplně někdo jiný. Udělá se starším, mladším, krásnějším. Nespokojenost se sebou samým a touha po změně nahrává k vytvoření jiného profilu, mohu se stát tím, kým chci. Alespoň ve virtuální realitě si žiji svůj spokojený život, plní se mi mé sny, všichni mě mají rádi. V tom vnímám velké nebezpečí zvláště u mladších dětí. Učí nás tak lhát, nejen druhým, ale i sami sobě. Atraktivita a prestiž Facebooku je tak vysoká, že děti nutí lhát již na samém začátku – kvůli věkovému omezení (od 13 let) „musí“ zalhat hned při jeho zřízení. Ale co – trochu pozměním rok narození a je to…

Znepokojuje mě, že virtuální komunikace čím dál více vytlačuje tu reálnou. Dříve byl internet příležitostí k hledání, s kým se setkat, dnes je to spíše o „pokecu“ online. Co nutí lidi komunikovat přes Facebook, místo "face to face"? Už není snaha se vidět? Vytrácí se potřeba osobního kontaktu, lenivíme anebo nám stačí, že si píšeme? Fascinuje mě situace, když se děti ve škole spolu nebaví, v realitě kamarády nejsou, ale hned jak přijdou domů, zapnou Facebook a bez problémů se baví s kýmkoliv online. Virtuální realita stírá rozdíly, dělá člověka (rádoby) šťastnějším, což ale vede k falešné představě o sobě, o lidech a hlavně o životě...

Ačkoliv se „soukromí“ a viditelnost profilu dá nastavit, je nutné mít na paměti, že prioritou Facebooku to není. Tuto možnost nabízí, ale vždy tak, aby to vyhovovalo jemu. Málokdo např. ví, že cokoliv se na Facebook umístí, stává se jeho majetkem a také již nejde smazat (i když to vypadá, že ano). Facebook si může s našimi údaji nakládat, jak uzná za vhodné. Disponuje obrovskou databází nejrůznějších údajů, kterou může předávat, resp. prodávat různým firmám, reklamním společnostem, apod. Klidně se tak naše tvář či celá fotografie může bez našeho vědomí a svolení objevit na nejrůznějších produktech či v reklamách (pochopitelně bez nároku na honorář). Jsou sociální sítě jako oheň – dobrý sluha, ale špatný pán? Dobrá myšlenka, která nabrala jiný směr anebo cílená manipulace? Záleží, jak s nimi zacházíme. Síla Facebooku spočívá mimo jiné v tom, že nás vždy dovede tam, kam chce on. A přitom si myslíme, že to byl náš záměr. Ale i odpůrci musí uznat, že Facebook je úžasný fenomén. A zdaleka to není jen funkcemi, které nabízí. Poskytl lidem (a především dětem) něco, co postrádali, zaplnil prázdné místo. Troufám si říci, že Facebook zaplnil mezeru v lidských srdcích – uspokojil jejich hlad po kontaktu, přátelství, lásce a pozornosti. Asi právě proto je tak oblíbený a úspěšný. Z tohoto důvodu nemá smysl Facebook či sociální sítě dětem zakazovat. Hovořte s dětmi o výhodách a rizicích, ne však stylem „poučování“ a příkazů, ale formou diskuze...

Autorka: PhDr. Lenka Svobodová. Článek byl zveřejněn v časopise Řízení školy, číslo 1/2013 (leden), ročník X. (str. 39-40).