Holocaust, Osvětim, Židé, Zyklon B, doktor Mengele, Rudolf Hess, selekce, plynové komory, krematoria, pochody smrti… O všech těchto pojmech můžete hovořit, vyhledat si je na internetu, přečíst si o nich v odborné literatuře, o čem však hovořit nemůžete, jsou pocity. Pocity lidí, kteří se z různých důvodů v největším koncentračním a vyhlazovacím táboře ocitli, a kteří tyto hrůzy zázrakem přežili. Jaký byl život v Osvětimi? Jaké bylo stát každý den tváří v tvář smrti? Svůj životní příběh nám přišel 17. 2. 2015 naposledy povykládat bruntálský rodák pan Petr Beck.

Pan Beck se se svými krutými válečnými zážitky nikomu nesvěřoval, o jeho utrpení nevěděly dlouho ani jeho děti, o utrpení, které musel v době nacismu prožít, a které neblaze ovlivnilo jeho další život.  Zlom nastal až s příchodem sametové revoluce 1989. Téma holocaustu už nebylo tabu, začalo se o něm otevřeně mluvit… A hovořit o něm začal i pan Beck… Je nám ctí, že s besedami pro širokou veřejnost začínal právě na naší škole, v letošním kalendářním roce s nimi definitivně končí… A jak jinak než opět u nás….

Rozhovor s panem Beckem zaznamenali do písemné podoby žáci IX. D (Barbora Kovaříková a Tom Bregin).

Maminka Alžběta, Židovka, pocházela ze sedmi sourozenců podnikatelské rodiny Oppenheimů, tatínek Artur byl doktor, svou ordinaci si otevřel v Horním Benešově, později v Bruntále. Sourozence měl pouze jednoho, o čtyři roky mladšího bratra Pavla. V Bruntále navštěvoval Petr německou školu a zdálo se, že nic nemůže ohrozit spokojené dětství malého chlapce. Nastal rok 1938, Mnichovská dohoda, Sudety zabrali Němci. Beckovi se proto rozhodli město opustit. Odstěhovali se do Rožnova pod Radhoštěm. Zde začal Petr chodit do české měšťanské školy. Bohužel, rovněž v Rožnově dlouho zůstat nemohli, neboť v roce 1940 přišel zákaz pobytu Židů v lázeňském městě. Jejich kroky směřovaly do Prostějova. V Prostějově začal Petr pracovat u rodiny Vilímců, byla to malá rodinná firma se třemi zaměstnanci. Tam se Petr poprvé seznámil s elektrikářským řemeslem, kterému se začal učit, a které mu „zachránilo“ v Osvětimi život. Jak sám říká: „Bylo to mé ŠTĚSTÍ v neštěstí.“ Vilímcovi byli velice hodní a milí lidé, jak vzpomíná pan Beck. Paní Vilímcová  občas Petrovi přinášela ovoce a bonbóny, na které neměl jako Žid nárok, pan Vilímec jej bral za hranice města, na svou chatu u Konic. A to se Petrovi nesmírně líbilo, i když věděl, že pan Vilímec porušuje přísný zákaz vyvážet Židy mimo vymezenou oblast jejich bydliště. Jak se k němu a k jeho rodině lidé chovali? Připravil je jejich židovský původ o hodně přátel? „Ne“, odpověděl pan Beck na tuto otázku. I když museli nosit židovskou hvězdu a měli hodně věcí zakázáno, nepociťoval ze svého okolí vůči němu a jeho rodině nenávist.

Nastal rok 1942 a s ním i transport do Terezína, psalo se datum 8. července. První pěší pochod pro malého chlapce… Do Terezína, kde žili ještě mj. místní obyvatelé, si směli vzít pouze jedno zavazadlo o váze do 50 kg. Po příchodu je čekalo ubytování… Žádné domy, byty, jen stará kasárna z dob Marie Terezie. Na konci toho roku byli starousedlíci vystěhováni a Terezín, neustále hlídaný esesáky, se stal „domovem“ pouze pro Židy. Vedoucím tábora byl komandant Seidl. Kromě něj a esesáků střežili Terezín naštěstí ještě četníci, díky nim mohli občas Beckovi poslat svým příbuzným dopisy. Petr měl tu výhodu, že jako elektrikářský učeň získal práci v místní elektrárně. Byl přiřazen do Elektroabteilungu, pracoval v dílnách, kde se opravovala a montovala elektrická topná tělesa.

Petr by zřejmě mohl zůstat v Terezíně až do osvobození, do roku 1945,  jenže přišel 28. říjen 1944 – transport do Osvětimi, největšího koncentračního a vyhlazovacího tábora v Evropě, transport, do kterého byli zařazeni nejen Petrovi rodiče, ale i bratr Pavel. A co Petr? Nechtěl zůstat sám, proto se rozhodl sdílet osud své rodiny i nadále a dobrovolně se do transportu, směřující do Polska, přihlásil. Po příjezdu do Osvětimi se naskytl hrozný pohled. Spousta esesáků se psy a spousta zubožených lidí. Ihned po vystoupení z dobytčích vagónů následovala tzv. selekce, tu prováděl nejčastěji doktor Mengele. Ti, kteří měli nakázáno jít doprava, přežili, ti nalevo takové štěstí neměli, čekala je jedna jediná jistota – smrt. Doleva poslal Mengele i Petrovu maminku a třináctiletého bratra Pavla…, zde je viděl naposledy. Litoval někdy pan Beck svého rozhodnutí? „Ne, nikdy. Rodina by měla držet pohromadě“, říká pan Beck. „Navíc nikdo nevěděl, co byla ve skutečnosti Osvětim, nikdo nemluvil o plynových komorách, o lidských jatkách…“

„V Osvětimi jsem měl zase štěstí“, říká pan Beck. Jako vyučený elektrikář jsem se dostal do Elektrokomanda, které mělo v táboře zvláštní postavení. Němci nás potřebovali…

Rok 1945, pan Beck byl zařazen do pochodu smrti. Kam pochod směřoval a kolik lidí muselo tuto katastrofu podstoupit, neví. Co se stalo s jeho otcem? Rovněž ne… Kdo už nemohl dál, byl zastřelen, esesáci mrtvé neřešili… Pan Beck však věděl jedno, musí přežít! K jednomu z mrtvých těl lehl na zem a čekal…, podařilo se, esesáci na něj nepřišli, nevěděli, že žije. Jak dlouho ležel bez hnutí, bez pořádného nadechnutí, nevěděl, pamatuje si jen, že už byla tma… A z celého pochodu zůstal na místě, mezi těmi všemi mrtvými těly, sám. Opatrně vstal a vydal se neznámo kam, až se ocitl na okraj Katovic, do opuštěných dřevěných baráků, kde čekal… Na co? Sám nevěděl, přišel „zázrak“ v podobě Rudé armády… Rusové se ho ujali… Začal se vzpamatovávat a dostávat se do tzv. „normálního“ života.

Osvobození Československa, návrat domů, manželství, život ve Velkých Heralticích- další momenty Petrova života. S nimi souvisí i velké přátelství s doktorem Beckem (shoda příjmení), Němcem, ve Velkých Heralticích. Nepociťoval někdy pan Beck, v jejich přátelství, nenávist vůči Árijcům? Vždyť to byli právě oni, co jej připravili o rodinu – maminku i bratra. „Ne, averzi vůči nim jsme nikdy nepociťovali, ba naopak“, říká pan Beck a dodává: „Naše přátelství nic nenalomilo!“

Nyní je členem Židovské obce Olomouci, třetí největší v republice. I když má obec spoustu nejrůznějších aktivit, sám se jich účastní jen málo – kvůli vysokému věku a zdravotním potížím. Pokud ale přeci jen vyjede, neopomene vzít s sebou manželku, se kterou žije již šedesát let ve spokojeném manželství v Bruntále.

„Poučte se z chyb z minulosti, nedovolte, aby se obnovilo jakékoliv fašistické hnutí, které by ovlivnilo další životy miliónů lidí“, vzkázal současné mladé generaci pan Petr Beck.

Rozloučení s panem Beckem probíhalo v atmosféře úcty, dojetí a slz (viz fotogalerie).

„Pane Becku, DĚKUJEME…“

Velké poděkování patří p. Janu Pospíšilovi, bývalému zaměstnanci naší školy, který vždy pana Becka na besedách doprovázel, byl jeho oporou…

Postřehy našich žáků:

„Beseda s panem Beckem byl zážitek na celý život… Kde jinde se dozvíme tolik informací, kdo jiný by nám řekl, jak to vypadalo v době holocaustu než člověk, který to sám zažil. Nikdo z nás si totiž neumí představit, jak to v té době vypadalo, co lidé prožívali… Všichni, kterých se to týká, si prošli svým a poznamenalo je to na celý život. Celé dvě hodiny s panem Beckem byly opravdu zajímavé, každý musel před ním smeknout.“
(Jan Lužný, IX. D)

„Beseda s panem Beckem se mi moc líbila. Byla poučná, dojemná a inspirativní. Získal jsem tak lepší přehled o tom, co se dělo…“
(Marek Hovadík, IX. D)

„Beseda s panem Beckem se mi velice líbila, protože pan Beck byl schopen otevřeně hovořit o tom, co zažil - bez jakéhokoli studu… O velice nepříjemném a nespravedlivém zacházení s lidmi. Byla to poučná beseda, přeji si, aby se toto brutální jednání s lidmi už nikdy v budoucnu neopakovalo, nebo aby se mu zabránilo.“
(Matěj Holubec, IX. D)

„Beseda s panem Beckem byla zajímavá a poučná, myslím si, že by jeho příběh neměl být zapomenut… Měl by být předáván z generace na generaci, aby si lidé uvědomili, že by se nic z toho, co jsme slyšeli, nemělo opakovat.“
(Radomír Gondek, IX. D)

„Beseda se mi moc líbila, nedovedu si představit, že bych takhle otevřeně mluvil o své strašné minulosti, kdybych něco podobného prožil. Děkuji panu Beckovi.“
(Petr Křivánek, IX. C)

„Bylo to úžasné! Poslouchal jsem s napnutýma ušima a nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to neskutečně zajímavé… Mnohem lepší než se koukat na film…“
(Jakub Dvorský, IX. B)

„Bylo vidět, že pan Beck má mnoho za sebou, že je to člověk, který je velice odvážný… A jak sám řekl, bez štěstí, které stálo po celou tu dobu u něj, by tu zřejmě nebyl… Přežil…. Jeho povídání bylo upřímné, na tak vysoký věk mu šlo krásně rozumět… Také dojemné, nikdy bych neřekl, že mi tato beseda přinese tolik pro život…“
(Jan Konopka, IX. B)